† 23. 11. 2008 | kód autora:
xVX
1. měsíc
Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro, vydýchaný vzduch a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale pořád je to lepší než pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody a je mi tak nějak fyzicky odporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů v jeho vlasech. Asi se pozvracím. "Těhotenský test," odpovím na otázku lékárnice, co si přeju. Mám mžitky před očima a venku si musím chvilku sednout na parapet výlohy, abych se neskácela. Jsem si jistá svou věcí a 2 čárky na počuraném papírku mi to pak doma jen potvrdí. Asi brzo omdlím, třeští mi hlava, ale jsem šťastná.
2. měsíc
Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní boj: když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy se pozvracím. Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když ledničku otevře, pozvracím se taky. Jdu si napustitdo sklenice ledovou vodu, napiju se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím dech a risknu to. Rychle otvírám lednici a bleskově vytahuju máslo a mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí a ženuk oknu to rozdýchat. Hurá, ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne vyhráno. Snídám rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne snesu k jídlu. Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice a zrak mi padne na 2 buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil manžel večer na opékání. Ty už jsem neustála. Nesnáším zvracení, tekže zvracím sk křečovitě zavřenýma očima, abych to neviděla, pak polsepu tápu po toaletním papíru a po splachovadlu. Opouštím záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu na dvůr to rozdýchat. První, co uvidím po otevření dveří na dvůr, je hromádka od našeho štěňátka. Poslepu zvedám prkýnko. Jsem vyložená z kuchyňského okna, zhluboka dýchám a přemýšlím, že bych měla něco sníst. Jediné, na co jsem schopna myslet bez odporu, je rohlík s máslem a bílá káva. Stojím před ledničkou........ Věčný koloběh. Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím v posteli, hlavu jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán a zhluboka dýchám. Asi bych měla něco sníst.... Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech: "Cos tady celý dne dělala?" Bez jakýchkoli skrupulí pronáším neomaleně: "Blila." Manžel se hurónský směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá dokořán ledničku a volá na mě: Co máme k jídlu, maminko???"
3. měsíc
Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám konečně těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s pokynem sestry, abych přišla příště nalačno. Smlouvám s ní aspoň o kapku kafe nebo čaje a vyhrožuju poblinkáním sesterny. Směje se a povoluje mi trochu vody. Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším vůni našeho domu. "Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?", vyzvídám na každém. Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je miodporný olej na opalování, hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s máslem a bílá káva. Jediné, co mi voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo.
Opuchly mi nohy a obličej a na bradě se mi vyrašil lišej záhadného druhu. Večer k nám přišlo pár známých na grilovačku. Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty. Maso odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává je synovi, který mlaská a omastek mu teče po bradě. Odbíhám blinkat. Když se vrátím, úplně bílá, syn si mi sednena klín, obejme mě mastnýma ručičkama a zeptá se mě: "Copak je maminko?"
4. měsíc
Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy manžel, příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi nechce ani trochu mluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu a jestli jsem vyřídila všechno, co jsem měla. Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta k snídani a ten kastrůlek s mastnou smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se pozvracím, neždokážu sejít z ložnice v patře dolů do kuchyně. Sobec jeden hnusná. Vůbec ho nezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc ... Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno rozkopat. Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde. Začínám asertivně vysvětlovat, že rozhodně půjde, ale nějak se to zvrtne a ječím na celé kolo, že už toho mám dost, že mi tady nikdo odmlouvat nebude a že vůbec. Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice, kde se vzteky rozbrečím. Slyším, jak manžel potichu vysvětluje: "Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit..." "Tak dobže," odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím ....
5. měsíc
Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako lišej v obličeji). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože téměř u každé zprávy pláču. Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou kulturní akci, protože mě k pláči dojímá krásná hudba. Potají utírám slzy v divadle, kam jsem se synem dorazila na doják Perníková chaloupka. Večer pláču, protože babička s dědečkem chtějí vzít syna do ZOO a povezou ho tam autem. Jsem přesvědčená, že se vybourají. Mám panickou hrůzu a pláču dlouho do noci. Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece jen o trochu sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná nějaká riziková reklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od Vitany. Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní gumové punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si vsugerovala, že mám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách vyskákaly takové červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od taťky, než zemřel. Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak jsou moje děti sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu , nějakou pipku s pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít rádi a nikdo si na mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že je to obvyklá vyrážka po holení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.
6. měsíc
Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolestiv žebrech. Ukázalo se, že mám jakési mezižeberní srůsty, kterése mi pomalu trhají. Dělají se mi podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách kromě lehu na zádech, kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si z pátého měsíce s sebou stále nesu lišej na bradě, gumové punčochy a pipku s pevnejma prsama. Žárlím na všechno, co je ženského rodu. Prohlížím se v zrcadle a vidím jakousi rozplizlouropuchoidní maminu se zplihlýma vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na nohách a obrovským břichem. A pak vidím všechny ostatnísexy ženy a dívky, sportující, vysmáté, vyzývavé a netěhotné. Manžel při pohledu na mé svlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících těhu při pohledu na buřta. Ze všech stran se naznačuje, že nejsem žena, ale matka. V knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech (slovo, které je mi tak odporné, že je mi nevolno i teď), prsa se začínají stávat továrnou na mlíko. Vyjdu schody do prvního patra a funím jak lokomotiva. Nenajdu na svém těle místo, které by nebylo aspoň trochu oteklé. (Na rodidla si pravda přes břicho nevidím, tak nevím...) Manžel vymetá podnikové večírky a zjevně se výborně baví s pevnoprsařkama. Asi ho brzo nakopnu nožkou zpevněnou v gumové punčošce...
7. měsíc
Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala jsem ale pro změnu znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu brutálněji, málokdy to totiž vůbec stihnu doběhnout na záchod. Taky k nám přišel Mikuláš s čertem. Čert zahudroval a zachrastil řetězy a já se rozplakala. Čert trochu znejistěl, tuto reakci asi čekal spíš od dítěte než od maminky. Manžel po jejich odchodu vážně pokyvoval hlavou a s uspokojením konstatoval, že mi konečně došlo, že jsem celý rok zlobila a začala se po právu bát. Pak mě se synem společně uklidňovali, že čert jentak hudruje, ale že by mě ve skutečnosti nechtěl. Těžko už mi někdo někdy uvěří, že mě k pláči dojal strach spatřený v synových očích. Novinkou pro tento měsíc je absolutní neovládání svěračů. Zakašlu, kýchnu, zasměju se a můžu se jít převléknout. Lehkou ostudu jsem udělala na oslavě Silvestra, kdy jsem se doslova smíchy počurala, naštěstí tam byli jen naši nejbližší známí... Navíc mě trápí střevní problémy, což je společně s předchozím problémem dost vražedná kombinace. Nejlepší je pro mě vůbec nevycházet z domu, v době předvánočních nákupů dost problematický úkol.
8. měsíc
Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám pocit, že červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly vytlačené po okrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky přemýšlím, jestli vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat. Zmizel mi lišej z brady a nahradilo ho jakési postpubertální akné. V kabelce musím pořád nosit Rennie, protože mě má žáha asi brzo sežehne. Praskly na mně moje těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny, ale ty mi zase hrozně kloužou po břiše dolů a následně spadnou úplně. Musím na nich teda nosit kšandy, což sice sloužík výbornému pobavení mé drahé polovičky, ale já z toho zrovna dvakrát nadšená nejsem. Mohla bych nosit sukně a šaty, to bych ale musela dopnout kozačky, což je při současném stavu mých lýtek absolutně nereálné. Praskly mi zipy u obou zimních bund a ulomila se mi čtyřka vpravo nahoře. Takový lehce destrukční měsíc.
9.měsíc
Na poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala všechny mé (dva) prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak museli odříznout i s prsty. Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných akrobatických prvků při zavazování bot, depilaci atd... provozuji těhotenskou jógu při nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou. Konkrétně tedy na pravé noze, na levé to jde celkem v pohodě. S pravou jsem měla dlouho problémy, pak jsem ale našla výborný způsob - nutné asi půlhodinové rozcvičení zadních a vnitřních stehenních svalů, šikmých zádových a krční páteře: V široko rozkročném sedu na zemi přitáhnete tělo k pravé noze šikmo tak, aby břicho splývalo volně mezi rozkročené nohy a netlačilo se. Zkroutíte hlavu tak, aby bylo vidět na prsty u nohou. Při dobrém rozcvičení je možno v této poloze ostříhat všechny prsty najednou, druhou variantou je pomalu kmitat, při každém kmitu pak ošetřit jeden prst. Třetí variantou je návštěva pedikérky.
Konečně porod.
Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, do kterého jsem se nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých těch 9 měsíců prožilo se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo všechny mé nálady, propady, poklesky a nepříliš vzornéchování. Bezpečně poznávám ty patičky, které usilovně a bez přestání kopou do prázdna, jakoby hledaly to břicho zevnitř, do kterého byly zvyklé se tak nádherně zabořovat. Bezděčně nastavuji břicho zvenku, zdá se, že je to jak náhražka přijato.
Netrvá to ani tak dlouho a já začínám mít při pohledu na maminky těhulky neodbytný pocit krásné nostalgie. To bylopřece tak nádherné období, no řekněte ...
† 23. 11. 2008 | kód autora:
xVX"Halóó, Maruš, vstávej!" klepe mi máma na dveře. "No joo," odpovídám ji rozespalým hlasem," už letím!" Marie, panebože, takový zastaralý jméno. Moje matka nemůže být normální a ani není. Vyhrabu se z postele natáhnu na sebe oblíbenej, no trochu už vytahanej, svetr a kalhoty. Máti neustále hrozí, že mi je vyhodí. Tsss, kecy v kleci!! Prohrábnu si svý hustý vlasy, svážu je do uzlu, popadnu bágl a vyrážím. "Co jako si třeba vyčistit zuby, umejt se a nasnídat??!! A nejdeš náhodou nějak moc brzo??" křičí na mě máma. Tý si nevšímám a zuby?? Žvejka to spraví. Brzo vyrážím proto, že kámoška sehnala dobrý zbožíčko, tak abysme to stihly ještě před školou. Je to skunk, prej nějaká nová odrůda CZECH nebo jak. To se jasně vyzkoušet musí. Nj a nemůžu už zase přijít do školy pozdě. Jsem přece slušná holčička (podle třídního)! No konečně, taámhle už
† 23. 11. 2008 | kód autora:
xVXJednoho rána mi zazvonil budík, zaklapl jsem ho tedy, pohlédl na kalendář a zjistil, že dnes je pátek 13. Vstal jsem z postele, levou nohou, nutno podotknout a šel jsem do kuchyně připravit si snídani. Tam jsem se opařil čajem, což bylo divné, protože jsem na něj ještě nepostavil. Podpořen touto příhodou jsem se vykašlal na snídani a šel se převléct do něčeho suchého. Poté jsem se vybral do koupelny vykonat ranní hygienu. Jak jsem vyšel z místa, na které musí i císař pán pěšky, ucítil jsem silný zápach. Když jsem pátral po původci té vůně, učinil jsem objev, že když chci vykonat velkou potřebu, nestačí si stáhnout kalhoty, ale i slipy. Konečně jsem se vymotal z domu a přišel na zastávku. Na ní jsem zjistil, že autobus, který má každý den zpoždění, nejenže to zpoždění neměl, ale dokonce přijel o pět minut dřív. Vydal jsem se tedy do školy po svých. Cesta mi svižně ubíhala, když tu mi přeběhla černá kočka přes cestu. Odplivl jsem si tedy, abych zažehnal pohromu. Bohužel jsem si nevšiml, že vedle mě jde statný pán. Tomuto pánovi, který zřejmě pracoval jako vyhazovač v nějakém klubu, jsem plivl přímo do obličeje. Byl asi vznětlivé povahy a tak mi jednu vyťal až se mi zamotaly nohy a šlápl mu na nohu, na které měl kuří oko. Ten jen zařval a vyťal mi druhou, že jsem padl nosem rovnou do výtvoru, který zde vykonal přede mnou jdoucí pejsek. Aspoň to bylo do měkkého. Po této cestě jsem se konečně octl ve třídě. Právě zazvonilo a začínala hodina matematiky. Učitelka přišla do třídy a oznámila nám, že bude zkoušet. Podívala se na datum a prohlásila: " Třináctka, to je Novák, vedle něj sedí Karel. Karle pojď!" Byl jsem udiven tímto způsobem vybírání žáků k tabuli, ale neřekl jsem ani slovo.U tabule paní učitelka zjistila, že nejenže mám katastrofální nedostatky znalostí matematiky, ale že mám dokonce naruby svetr. Po bližším prohlédnutí se jsem zjistil, že jsem si také dal rifle zipem dozadu. Pátek 13. je prostě pátek 13. Zítra bude lépe. Bohužel, ale vždy když se probudím je dnes ...
† 23. 11. 2008 | kód autora:
xVXNa smrtelné posteli leží 80-letý milovaný manžel, otec, dědeček. Blíží se jeho poslední chvíle na tomto světě a kolem něj se shromáždila celá rodina, žena, všechny děti, skoro všechny vnoučata a dokonce několik pravnoučat. Všichni soucitně a v tichu čekají až příjde ta chvíle. Náhle se dědeček probere a povídá: "Povím Vám mí nejbližší své největší tajemství: Já jsem se ve skutečnosti nikdy nechtěl oženit a založit rodinu. Měl jsem všechno. Rychlá auta, krásné ženy, mnoho přátel a bohaté konto. Ale jednoho dne mi přítel pověděl: "Ožeň se a založ rodinu, protože Ti nebude mít kdo podat sklenici vody až budeš na smrtelné posteli a budeš mít žízeň. " "A tak jsem se oženil a radikálně tak změnil svůj život. Večerní diskotéky s krásnými ženami nahradilo sledování seriálů s manželkou. Autem jsem jezdil pro vás děti moje do školy a ze školy a na společné dovolené k moři. Peníze z konta se rozplynuly na vaše studia děti moje. Krásné dny svobody odnesl vítr.
A teď když ležím na smrtelné posteli, víte co je nejhorší?"
"Co tatínku náš drahý?" ptají se všichni
"Nemám kurva žízeň!!"
† 23. 11. 2008 | kód autora:
xVXMoje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od malička me brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce:
"Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda." Pak mi ukázala záchodovou "pozici", která spočívá v balancování nad mísou v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka. To bylo před mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně obtížné tuto "pozici" vydržet, když je můj močák těsně před explozí Když "musíš jít" na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za poloviční cenu. Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve
skupině
, kde lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na čůrání. Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty téměř vystrčíš z kabinky osobu, která ji až dosud okupovala. Vsoupíš a zjistíš, že zamykání dveří nefunguje. Nevadí....., podržím je rukou. Chceš si pověsit kabelku na háček, který by měl na dveřích být, ale..... žádný tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ, jak se pod tebou houpe, a snažíš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky "stíná" hlavu, jelikož máš kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu "střádala" a z něhož většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je důležité je nosit, co kdyby náhodou.....
Ale vraťme se ke dveřím..... jelikož neměly funkční zámek, máš jedinou možnost - podržet je rukou, zatímco tou druhou si bleskově sudnaváš kalhotky a zaujímáš "pozici".....
Úleva...... Áhhhhhh..... Ještě větší úleva..... A najednou ti zazvoní mobil - který je samozřejmě v kabelce. To je ta chvíle, kdy ti svaly začínají vypovídat službu.... Strašně ráda by sis sedla, ale neměla jsi čas očistit prkénko ani ho pokrýt papírem, takže stále udržuješ "pozici", nohy se ti klepou tak silně, že by dosáhly 8. stupně Richterovy škály, snažíš se nevšímat si toho tenkého praménku, který se lepí na míse a od kterého sis ušpinila silónky - což bude určitě vidět!!! Ale mobil už naštěstí přestal zvonit. Abys odpoutala mysl od tohoto neštěstí, začneš hledat ruličku toaletního papíru, aaaaale..... haha! Role je prázdná...! Nohy se ti klepou pořád víc. Vzpomeneš si, že máš ješte kousek papírového kapesníku, kterým sis před chvílí vyčistila nos. Bude muset stačit. Zmačkáš ho tak, aby sál co nejvíc. Ale je opravdu malý a navíc je pořád ještě vlhký od toho, jak ses vysmrkala. Vtom někdo vezme za
kliku
tvé kabinky, a jelikož zámek na dveřích stále nefunguje, dostaneš obrovskou ránu dveřmi do hlavy.
Zostra a jako šílenec zařveš: "OBSAZENOOOOOO"!!!!!
Zatímco pořád ještě přidržuješ dveře
volnou
rukou, zazvoní znova telefon. Jak se snažíš ho definitivně vypnout, onen kousek kapesníku ti vypadne z ruky přímo do loužičky na
podlaze
, o které si nejseš jistá, jestli je voda nebo hmmmm.....che!
Nohy už nezvládají vypětí, podlomí se ti a ty letíš naznak, až dosedneš na záchodovou mísu. V mžiku jsi opět na nohách, se štítivým odporem, ale už je příliš pozdě, tvůj zadek už přišel do kontaktu s těmi všemi původci a formami života z prkénka, které jsi TY, i když jsi měla čas to udělat, předtím neobložila toaletním papírem, který tu v každém případě nebyl. Když pomineme tu ránu do hlavy, uříznutou hlavu od ucha kabelky, ušpiněné nohy a silónky a tu ještě stále vlhkou věc i vzpomínku na to, jak ti máma říká: "To je nechutné..... nedokážeš si představit, jaké všechny nemoci bys tu mohla chytnout......", tahle katastrofa tím ještě nekončí..... Automatický senzor záchoda je teď tak zmatený, že nechá vodu spláchnout do odpadu všechno tak vehementně, že se musíš chytit držáku, na kterém visí toaletní papír (pokud tu je) ze strachu, že tě spláchne s sebou a ty vypluješ někde v Číně. Až teď konečně rezignuješ. Jsi zlitá vodou, která vystříkla ze záchodové mísy jako fontána. Jsi vyčerpaná. Snažíš se utřít celofánem ze žvýkaček Winterfresh a pak vyjdeš z kabinky k umývadlu. Nejsi schopna zjistit, jak funguje automatický senzor na kohoutku, tak si umyješ ruce slinami a utřeš je do papírového ručníku. Procházíš kolem fronty žen, které ještě stále čekají se zkříženýma nohama, a nejsi schopna se ani zdvořile usmát. Vtom tě jakási dobrá duše na konci řady upozorní, že za sebou táhneš na botě přilepený toaletní papír dlohý jak Mississippi...! Sundáš ho z podrážky boty, tupě ho vložíš do ruky ženě, která ti to sdělila, jemně řekneš: "Vemte si ho....., možná ho budete potřebovat!!!" a vyjdeš ven.
Tam koukneš na svého manžela, který vešel na pánský záchod, použil ho a vyšel zas ven a který měl dostatek času si přečíst Vojnu a mír, zatímco na tebe čekal. "Proč ti to tak dlouho trvalo?" zeptá se tě naštvaně.... "Bál jsem se o tebe..... dokonce jsem ti volal, jestli se ti něco nestalo........, ale nezvedalas to!!!!!!!". A tohle je přesně ta chvíle, kdy ho pošleš do "hajzlu!".
Tento příběh je věnován VŠEM ŽENÁM NA CELÉM SVĚTĚ, které kdy musely použít veřejný záchod. A konečně vysvětluje vám, naši mužové, proč nám to tak dlouho trvá.
† 23. 11. 2008 | kód autora:
xVX5. leden
A je to, mám řidičák! Konečně můžu řídit auto a nemusím poslouchat instruktora: "Tady je zákaz vjezdu!", "Jedete v protisměru!", "Pozor na tu starou dámu! Brzděte! Brzděte!" a podobně. Nevím, jak jsem to mohla ty dva roky vydržet!
8.leden
Autoškola zorganizovala party na oslavu mého odchodu. Přišli všichni instruktoři. Jeden se mi svěřil, že se za mě šel pomodlit, druhý měl slzy v očích a všichni společně tvrdili, že se při této příležitosti opijí. Bylo to velmi příjemné, ale myslím si, že až taková oslava byla trochu přehnaná.
12.leden
Koupila jsem si auto. Musela jsem ho však nechat v prodejně, aby vyměnili zadní nárazník. Při odchodu jsem totiž namísto jedničky zařadila zpátečku. To bude tím, že jsem už týden neseděla za volantem.
14.leden
Konečně mám svoje auto. Při odchodu z parkoviště jsem byla tak šťastná, že jsem se rozhodla udělat si výlet. Ostatní řidiči měli stejný nápad. Jezdili za mnou a troubili jak na svatbě. Nechtěla jsem být nepříjemná, tak jsem se připojila k jejich hře a zpomalila z 10 na 5 km/h. Všem se to moc líbilo a troubili ještě víc.
22. leden
Mám úžasné sousedy. Vyrobili tabulku s velkým nápisem: POZOR PŘI PARKOVÁNÍ! Bílou barvou pro mě vyznačili velký box na stání a zakázali dětem hrát si venku, kde parkuji. Všechno proto, aby mě moc neznervózňovali. Je to velmi milé...
31. leden
Všichni řidiči na mě troubí a dělají různá gesta. Je to milé, ale trošku nebezpečné. Když mi jeden chtěl cosi říct, nevěděla jsem, kde najít čudlík na otevření okna. Když jsem ho hledala, tak jsem do někoho narazila. Naštěstí jsem jela svojí výletní rychlostí 10 km/h.
19. únor
Město je velmi špatně osvětlené. Dnes jsem jela poprvé autem v noci a celou dobu jsem musela mít zapnuté dálkové světla, abych lépe viděla. Ostatní řidiči si mysleli to samé. Když mě spatřili, také si zapnuli dálková světla a troubili. Je to trochu nebezpečné. A takhle troubit by už neměli, ruší lidi.
26. únor
Dnes jsem měla nehodu. Nedařilo se mi odbočit z kruhového objezdu. Bylo na něm totiž moc aut (nechci přehánět, ale byly tam přinejmenším čtyři). Jezdila jsem pořád dokola, držela se středu. Čekala jsem na svojí příležitost, do té doby, než jsem se unavila a narazila do pomníku ve středu objezdu. Myslím si, že by měli omezit dopravu na kruhovém objezdu na jedno auto.
3. březen
Pronásleduje mne neštěstí. Když jsem vyjížděla z garáže, omylem jsem si spletla brzdu s plynem. Narazila jsem do auta přede mnou a rozbila mu celý pravý bok. Auto náhodou řídil instruktor autoškoly, který mi dal řidičák. Dobrý člověk, o tom netřeba pochybovat. Trvala jsem na tom, že je to moje chyba, ale on jen velmi slušně opakoval: "Bože, odpusť mi! Bože, odpusť mi!".
† 23. 11. 2008 | kód autora:
xVXVyprávěla jedna žena:
Jedu domů autobusem. Autobus je přeplněný, takže se vzdám ražení lístku a chci poprosit paní přede mnou, aby mi orazila. Ale jak ji nejlépe oslovím. Budu jí tykat anebo vykat? Na předposlední zastávce nevystoupila, takže jede až na zastávku poslední. Pořádně si ji prohlížím. Má s sebou láhev vína, takže jede určitě k nějakému muži.
Ta láhev není zrovna z nejlevnějších, takže to musí být hezký muž. U nás na poslední zastávce bydlí ale jen dva hezcí muži, můj muž a můj milenec. K mému milenci nemůže jet, protože tam jedu já. Takže jede k mému muži.
Můj muž má dvě milenky - Katrin a Andreu, Katrin je na dovolené.
Takže říkám "Andreo, můžeš mi prosím orazit lístek?"
"Ahoj, jasně můžu, odkud mě znáš?:"
† 23. 11. 2008 | kód autora:
xVXPřijde v Praze blondýna do banky a nechá se uvést k úředníkovi ohledně půjčky. Prý cestuje obchodně do Ameriky a potřebuje si na 2 týdny půjčit 1000 korun. Úředník na to, že banka potřebuje nějakou záruku, takže blondýnka mu nechá klíčky od nového BMW. Auto bylo zaparkované u chodníku, měla od něj doklady, vše bylo v pořádku. Banka tedy souhlasí, že si ho vezme jako záruku půjčky. Prezident banky a všichni úředníci se potom od srdce zasmáli blondýnce, která dá bavorák za 2,5 milionu korun jako záruku na půjčku 1000 korun. Jeden zaměstnanec auto odvezl a zaparkoval v garážích banky. Po dvou týdnech se blondýna objeví, zaplatí 1000 korun a k tomu 17,41 korun jako úrok. A úředník na to: "Madam, jsme velmi rádi, že jsme s Vámi uzavřeli obchod a že všechno tak hladce proběhlo, ale i tak nám to vrtá hlavou. Když jste byla pryč, trochu jsme Vás prověřili a zjistili, že jste multimilionářka.
"To jo, ale kde bych v Praze zaparkovala na 14 dní za 17,- Kč ????"
† 23. 11. 2008 | kód autora:
xVXKapela vznikla v létě roku roce 1991 v Anglii v městě Suffolk. Základní sestavu tvořili Dani Filth, Paul Ryan a John Richard. V roce 1992 vyšlo jejich první, převážně deathové demo Invoking The Unclean a ve stejném roce druhé demo Orgiastic Pleasures s novým členem Robinem Gravesem. Po tomto demu se však Robin rozhodl odejít, ale vrátil se po tom, co John odešel. Do skupiny prišli ješte dva noví členové: kytarista Paul Allender a Paulův bratr Benjamin Ryan jako klávesák. V prosinci 1993 vydali demo Total Fucking Darkness - jejich nejlepší demo.
V roce 1994 se COF spojili s vydavatelstvím Cacophonous Records a nahráli své první album The Principle Of Evil Made Flesh, kterého se prodalo přes 30 000 kopií. Po tomto úspěchu nastaly problémy v sestavě.
V roce 1996 vychází album Vempire, známé taky pod názvem Dark Faerytales In Phallustein. Po odchodu bratrů Ryanů a Paula Allendera byli na nahrávání Vempire přizváni Stuart Antsis (kytara), Damien Gregori (klávesy) a Jared Demeter (kytara). Ve stejném roce se COF spojili s Music For Nations a Jared byl vystřídán Gianem Pyresem. Podle mého názoru nejlepší album Cradle of Filth doposud.
1996 - to je rok jejich největšího úspěchu. Vydali album Dusk...And Her Embrace a toto album je považováno za vrchol jejich tvorby.
V roce 1997 odchází Damien a skupina vydává album Cruelty And The Beast, na kterém se podílí i hororová herečka Ingrid Pitt (obal alba a hlas ve skladbě Bathory Aria - Eyes That Witnessed Madness).
Po navštěvě Vatikánu je skupina zatčena a vězněna, což jim udělalo reklamu a zvýšilo prodávanost alb.
Rok 1999 - EP album From The Cradle To Enslave. Ve stejnén roce se opět vyskytly problémy: odchází Stuart a Lecter. Začátkem 2000 se sestava ustálila: vrátili se Damien Gregori a Paul Allender a přibyl stálý bubeník Adrian Erlandsson. Příbývá i nový klávesák Mark Newby-Robson, kterého hned vystřídal Martin Powell z My Dying Bride a začíná se pracovat na novém albu Midian. To vychází s velkým úspěchem 31. října 2000 spolu s novým hororemCradle Of Fear(hlavní scénárista je - kdo jiný - Dani, který hraje i hlavní roli).
V roce 2001 vychází album Bitter Suites To Succubi, na kterém je pár hodně dobrých předělávek, např. The Principle Of Evil Made Flash, upoukávka na Cradle Of Fear a kousek klipu Born In A Burial Gown.
Rok 2002 je ve znamení změn. Skupině skončila smlouva s Music For Nations a byli "na volné noze". Společnost Music For Nations vydala dvě výběrová alba: dvouCD Lovecraft&Witch Hearts, na kterém jsou nejlepší skladby COF od alba Cruelty And The Beast a na druhém CD písničky vydané na limitovaných albech. Druhé album, opě dvouCD Live Bait For The Dead obsahuje živé verze písniček.
Rok 2003 - v první řadě 10. března vychází album Damnation And A Day, na které se názory velice liší. Album vyšlo u společnosti Sony a proto jej někdo odsuzuje, že je komerční. Další událostí v tomto roce je ta, že od skupiny odešel Gian Pyres. Důvodem byla jeho svatba!!! Sice hned začali hledat nového kytaristu, ale prý se bez něj obejdou (Martin taky umí hrát na kytaru) nebo si nějakého půjčí z Anathemy, jak řekl Dani.
† 23. 11. 2008 | kód autora:
xVXHerec Heath Ledger zemřel! Sebevražda?!
V úterý odpoledne zemřel ve věku dvaceti osmi let herec Heath Ledger. Mezi jeho poslední významnou roli, za kterou byl nominován na Zlatý glóbus a Oscara, patří ztvárnění homosexuálního kovboje Ennise del Mara ve filmu Zkrocená hora.
Herce podle CNN našli v jeho bytě na Manhattanu, kde ležel nahý obličejem k zemi a vedle něj se údajně našlo několik pilulek. Spekuluje se o předávkování léky na spaní, ale tuto informaci jeho rodina v australském Perthu popřela.
HeathLedger si zahrál ve filmech Patriot, hlavní roli dostal ve snímku Příběh rytíře, který se natáčel v Praze, dále se objevil v Plesu příšer, Bratřích Grimmových nebo filmu Casanova. Jeho poslední rolí je zločinec Joker, protivník Batmana ve filmu Temný rytíř, který se letos objeví v českých kinech.
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
